Vincent van Gogh (1853 – 1890)

Koncem listopadu jsem navštívila unikátní výstavu Vincenta van Gogha ve vídeňské Albertině.
Byla to expozice 100 kreseb a 50 maleb. Díla byla zapůjčena z evropských i amerických muzeí, ale také od soukromých sběratelů. Přispěla i naše Národní galerie obrazem Zelené obilí. Na oplátku nám Vídeň zapůjčila obraz: ,,Mladá žena v košili‘‘ od italského malíře Amedea Modiglianiho. Není proto divu, že výstavu v Albertině shlédlo více než půl miliónu návštěvníků. Fronty byly opravdu velké. Myslím, že nejenom mně, ale i ostatním, tyto hromady lidí kazili samotnou prohlídku. Člověk se musel někdy i prodírat, aby se dostal k obrazu či kresbě a mohl si ji pořádně prohlédnout. Strategické myšlenky ve smyslu počkat až daný houf se posune k dalšímu dílu a mně se tak uvolní výhled, byly zbytečné, protože mezi skupinkami nebyly žádné výrazné mezery. Nicméně i tak jsem ráda, že jsem tuto obsáhlou výstavu navštívila. Takovéto velké výstavy malířů jako právě V. van Gogha jsou poměrně ojedinělé. Jelikož jen málo muzeí si to může dovolit.

Autoportréty, 1886 – 1889.

Vincent van Gogh – životopis

Když se v roce 1853 Vincent van Gogh narodil v severním Brabantsku, nemohl ještě tušit, co na něj v životě čeká a čím vším si projde, než nalezne svou cestu k malířství.
Jeho otec byl kalvínským pastorem. Vincent měl čtyři mladší sourozence, ale nejsilnější vztah měl k o čtyři roky mladšímu bratrovi Theovi, který ho později finančně podporoval po celý život. V sedmnácti letech Vincent pracoval ve slavné Goupilově galerii v Haagu. Ale roku 1876 galerii definitivně opustil, jelikož se cítil být povolán šířit evangelium. Usadil se mezi chudé belgické horníky v Borinage. Žil mezi nimi ve stejných drsných podmínkách a dokonce sám se obětoval o své poslední jídlo, či teplé oblečení, aby zachránil nemocné a slabé. Když mu zbyla trocha síly a času začal Vincent kreslit přírodu, či zdejší horníky. Po čase mu protestantská obec nechtěla prodloužit smlouvu. Vincent odjel zpět domů.

Když Vincent opustil víru, otec ho nazval ztroskotancem, který není schopen se uživit a vykázal ho z domu. Rodiče mu měli za zlé, že nepracuje a žije na bratrův účet. Když otec zemřel, potvrdil se o to víc rozchod s rodinou. Naopak jediný Theo (fotografie vpravo) se mu od té doby stával bližším. Theo pracoval ve filiálce Goupilovi galerie v Paříži, kam pozval Vincenta, aby se nechal inspirovat mladými umělci, kteří si říkali impresionisté (Monet, Degas, Renoir,…atd). A tím, aby rozzářil svou dosavadní temnou holandskou barevnost, že jedině tak bude mít větší šanci na prodej svých obrazů. Vincent se s nimi seznámil a začal chodit do Cormonovi školy. Společně s ním chodil do školy i stálý návštěvník nočních podniků, mrzák a hrabě H. Tolouse-Lautrec. Oba brzy nabudou přesvědčení, že Cormon nemůže naplnit jejich očekávání a ze školy odejdou. Nadšení impresionismem trvá jen krátce, uvědomuje si, že jeho umění je jiné a potřebuje změnu. Na Lautrecovo doporučení odjel do Arles.

Autoportrét, 1888.

V Arles si pronajal malý domek. Stále žil z peněz od Thea, kterému posílal některé namalované obrazy, aby je v galerii prodal a peníze si na oplátku nechal. Jenže zatím žádný obraz Vincent neprodal, a tak tomu bylo až do jeho smrti. Maloval horečnatě se zápalem. Seznámil se s tamějším listonošem Roulinem, navštěvoval místní nevěstinec, kde měl svou oblíbenou prostitutku Rachel. Přesto se cítil velmi opuštěný. Napsal svému příteli Gauguinovi, aby ho přijel navštívit. Sám Vincent mu našetřil a poslal peníze na cestu. Gauguin nakonec k němu přijel. Radost ze společného života netrvala dlouho. Gauguin se pokoušel zavést vlastní pořádky, Goghovi vnucoval vlastní vize malířství, hýřil radami. Oba končili často u žen či absintu. Vznikaly časté spory a hádky. Vše vyvrcholilo, když Vincent po Gauguinovi hodil sklenici. Rozčilený Gauguin odjel.

Gogh si uřízl část ucha, které potom umyl a v krabici poslal Rachel. Vincethovi záchvaty a halucinace se pravidelně opakovali a zvyšovaly. Byl umístěn do ústavu pro choromyslné. Po propuštění hodně maloval, stíhali ho však vidiny. Ale také i fakta, že peníze od bratra mu nestačí a zdejší lidé ho považují za blázna, děti po něm hází kamení a pokřikují. Vincentovi to samozřejmě k stálejšímu zlepšení stavu nijak nepřidalo. Tehdy vznikaly slavné Goghovy autoportréty.

Autoportréty se zavázaným uchem, 1889.

Sám se nakonec nechal umístit do léčebny v Saint-Rémy. Po čase směl s doprovodem odjet do Arles pro věci. O dva dny později se během malování zhroutil, potom upadl do tříměsíčního záchvatu šílenství. Pronásledovali ho těžké deprese. Došlo až k tomu, že pil terpentýn. Ve chvílích kdy se cítil lépe, se rozhodl to prokleté místo opustit. Odjel za bratrem do Paříže. Však za několik dnů se vydal do Auvers-sur-Oise, kam ho pozval milovník umění doktor Gachet (obraz od V. van Gogha vpravo). Jenomže Vincenta opouštěly síly a vracely se nebezpečné záchvaty. Maluje, ale všechno úsilí se mu zdá zbytečné. Jednoho červencového poledne se Vincent pokusil střelit do srdce. Byl těžce raněn, ale vlastními silami se vrátil domů. Theo, který se o nehodě dozvěděl, ihned za bratrem přijel. O Dva dny později Vincent umírá. Psal se rok 1890 a půl roku na to zemřel i samotný Theo. Ten od bratrové smrti pomalu propadal do psychické nemoci, která byla v jejich rodině dědičná. U Vincenta se projevila nejdříve a nejsilněji. Mezi těmito bratry bylo velké pouto. Většina informací o Vincentu van Goghovi pochází právě z dopisů, kteří si tito bratři pravidelně posílali. Dochovalo se 650 dopisů.

,,Ten člověk se musel buď zbláznit, nebo nás všechny překonat. Netušil jsem, že pravdivé budou obě tyto hypotézy‘‘ (Camille Pissarro)

Havrani nad obilným polem, 1890.

Obrazy: 1-7 autor Vincent van Gogh: 1 Jedlíci brambor (1885), 2 Boty (1885),
3 Ložnice v Arles (1888), 4 Kavárna v noci (1888), 5 Cypřiše pod noční oblohou (1890), 6 Zelené obilí – NG Praha (1889), 7 Zelené obilí – poštovní známka (1993)