185 let od založení čtenářského spolku v Úvalech

Je dobré si připomenou i jedno z významných kulturně vzdělávacích výročí Úval, které dokresluje vztah úvalských občanů k českému jazyku a literatuře na počátku 19. století, kdy v celém tehdejším Českém království sílily tendence národního probuzení, odmítání poněmčování českého národa a obracení se k bohatým českým tradicím. V lednu 2005 tomu bylo 185 let, co z iniciativy úvalského mlynáře Františka Pleskota, autora divadelní hry „Libohra z historie Josefa Egyptského“, byl, po vzoru prvního čtenářského spolku založeného v září 1818 radnickým farářem Antonínem Jaroslavem Puchmajerem, založen čtenářský spolek také v Úvalech. Byl mezi prvními v celé zemi. Další takovéto spolky v Čechách vznikaly do poloviny ledna 1820 vedle Úval ještě ve Spáleném Poříčí, v Nepomuku, v Chlumci nad Cidlinou, v Ústí nad Orlicí, v Litomyšli a v Prachaticích.

Kdo to vlastně byl Antonín Jaroslav PUCHMAJER (*11. 1. 1769 Týn nad Vltavou, U29. 9. 1820 Praha) ? Můžeme odpovědět glosou – byl to český kněz, básník, překladatel a organizátor národního a kulturního života.

Po vysvěcení na kněze v únoru 1796 působil jako kaplan a pak farář v Ktíši na Krumlovsku, Prachaticích, Kamenném Oujezdě, Jinonicích (dnes Praha) a v Citolibech u Loun. V dubnu 1807 se na přímluvu Josefa Dobrovského stal farářem na šternberském panství v Radnicích u Plzně. Vedle organizátorské a tvůrčí práce literární zasluhuje uznání i jeho rozsáhlá činnost jazykovědná a překladatelská. Byl nejplatnějším pomocníkem svého učitele a přítele J. Dobrovského při práci na prvním díle Německo-českého slovníku a Dobrovský mu svěřil práci na dokončení druhého dílu. V roce 1820 vydal Ruskou mluvnici.
Mnoho úsilí věnoval Puchmajer, osvícenský kněz lidumil, drobné osvětové a vlastenecké práci v místech svého působení. Spolu s hrabětem Kašparem ze Šternberka se zasloužil o to, že se nevelké městečko Radnice poblíž Rokycan stalo významným kulturním střediskem, a právě zde v září 1818 slavnostně zahájil svou činnost vůbec první čtenářský spolek v Čechách.
Puchmajerovu básnickou činnost připomíná básnický almanach. Deset let po vydání Thámova básnického almanachu vyšel v roce 1795 pod názvem Sebrání básní a zpěvů almanach nový. Obsahoval básně různých českých literátů a představila se jím skupina básníků v literární historii nazvaná první novočeská škola básnická. Jejím organizátorem i přední tvůrčí osobností byl A. J. Puchmajer, v době vydání almanachu student bohosloví. Formálním pojítkem Puchmajerovy družiny se stal sylabotonický verš, doporučovaný Dobrovským. Almanach byl proto dedikován Dobrovskému jako „původovi“ nové české prosodie. Pod Puchmajerovou redakcí vyšel v roce 1797 druhý díl almanachu a v letech 1798, 1802 a 1814, již pod názvem Nové básně, svazky další. Puchmajer a jeho druzi většinou vycházeli z cizích předloh, které překládali a upravovali pro českého čtenáře, bez snahy o původnost či náročnost obsahu básní. Hlavním smyslem jejich básnické činnosti bylo získat pro český jazyk a národ vzdělané střední vrstvy, dokázat, že český jazyk je schopný vytvářet všechny tehdy moderní druhy básní. Podle soudu významného literárního kritika Jaroslava Vlčka se zejména Puchmajerovi toto podařilo. V jeho ódách, bajkách i písních je „lahoda i síla, je v nich čistá pružná mluva a přízvučný rytmus na svou dobu tak dokonalý, že kromě překladů Jungmannových marně shlížíme po vrstevníkovi, jenž by s Puchmajerem mohl závodit“. Puchmajerova básnická tvorba byla poplatná tehdejší literární módě, ale nevyjadřovala základní ideje a postoje autora, který byl vychován v duchu osvícenského josefinismu a stal se zaníceným hlasatelem českého vlastenectví a slovanství. Tyto podstatné stránky Puchmajerovy osobnosti, které prostupovaly veškerou jeho činnost, se v literární tvorbě projevovaly nejdříve v úvodech k jednotlivým almanachům, později i v některých původních básních (Óda na Jana Žižku z Trocnova, 1802, Óda na jazyk český, 1816). Duch této poezie byl také v příkrém rozporu s osobním životem Puchmajera, „muže i kněze bezúhonného“, střídmého ve všem kromě práce.

Dr. Vítězslav Pokorný, kronikář města