Benátky (italsky Venezia), část III, Benátské bienále.

BENÁTSKÉ BIENÁLE (7. červen – 22. listopad 2009)

53. ročník tradičního benátského bienále nesl název Tvoření světů (Making Worlds). Jedná se o jednu z nejdůležitějších akcí na poli výtvarného umění, na které by žádný milovník současného umění neměl chybět. Přehlídka se koná každé dva roky. Jednotlivé státy vyšlou své vybrané umělecké špičky do svého vlastního pavilónu. Mladý kurátor tohoto ročníku, Daniel Birnbaum, řekl, že chtěl myšlenkou tvoření světů s návštěvníky sdílet možnosti nových začátků.

Stejně jako na ostatních přehlídkách současného umění jsou i na tomto bienále zastoupeny všechny techniky od instalací, videa a filmu až po tradičnější malbu, kresbu či skulptury. V Benátkách jsou na to vyhrazeny 2 hlavní obrovské prostory. Tím prvním areálem je Arsenale, bývalá loděnice. Druhou část bienále tvoří samostatné expozice tří desítek zemí v nedalekých Giardini (Zahradách). Kvůli rostoucímu zájmu přibývají národní pavilony i v dalších částech města. Letos bylo po Benátkách rozeseto rekordních 77 pavilonů. Jejich expozice byly plně v národní režii, přesto se řada států chytila společného tématu.

Výstavy ve společném československém pavilonu v Giardini se tentokrát ujali Slováci (na příštím bienále, díky pravidelnému střídání, budeme my). Slovenský umělec Roman Ondák se s prostorem vypořádal v rámci svého díla Loop tak, že dovnitř pavilonu přesadil keře a stromy z okolí. Chtěl, aby divák co nejméně rozpoznal, že se nachází již uvnitř pavilónu. Toto dílo bezpochyby rozpoutalo silnou diskuzi. Některá kritika uváděla, že by se náš pavilón měl představit jinak, než takovýmto nic neříkajícím experimentem. Já jsem zprvu byla logicky v rozpacích. Opravdu většina nevěděla, co si o tomto počinu má myslet. Se zpětným pohledem jsem se nakonec přiklonila ke kladné kritice.

Teď mě namátkou napadá taková zajímavost vztahující se k tomuto bienále. V roce 1993 byl námi vyslán známý výtvarník, divadelník a performer František Skála. Pojal to velmi kuriózně a odvážně. Začátkem května se vydal ve zlínských botách pěšky do Benátek. Cestu přes Alpy dlouhou 850 km absolvoval za 25 dní. Psal si ilustrované deníky, kreslil a kromě epizody s „jedovatými skalními motýly“ dorazil šťastně na bienále. Tam vystavoval soubor 25 kreseb z cesty a drobné plastiky vytvořené z nasbíraných materiálů. Michael Kimmelman z New York Times se o Skálově expozici pochvalně zmiňuje v kritickém článku „Smrt v Benátkách“ jako o jedné z mála, ke které je možné si v záplavě současného třeštění najít vztah.

Když jsme u té ,,záplavy‘‘ děl. Je to přeci jen nezvykle gigantické sousto pro návštěvníka, který se poprvé odhodlaně vydal načerpat italské slunce, památky a světové umění najednou. Ke všemu ve velmi těsných časových trenkách. Bylo toho opravdu požehnaně. Však nezapomenutelný zážitek a chuť se tam opět vrátit ve mně zůstal.