Caravaggio – sláva muže se špatnou pověstí

v Zajímavosti 22. Září 2010

Michelangelo Merisi, zvaný jako Caravaggio byl italský malíř, který bezesporu předčil svou dobu. Jeho malířství bylo stejně skandální jako jeho život samotný. Caravaggiův temperament dodával dílům neobyčejnou životnost, ale na druhou stranu přiváděl malíře do nesčetných problémů.

Michelangelo Merisi pocházel z městečka Cravaggio, nedaleko Milána. Narodil se 29. září, právě na svátek archanděla Michaela roku 1571 v rodině Ferma Merisiho a Lucii Aratori. V té době bylo běžné přidávat ke jménu i název rodiště, proto Michelangelo Merisi z Caravaggia.

Caravaggiův otec zemřel mladý na následky morové epidemie, své rodině ale jako architekt a stavební mistr působící ve službách vévody Francesca Sforzy zanechal poměrně velké jmění, které po nějakou dobu živilo rodinu. Později se však bída rodině nevyhnula.

V roce 1584 mladý Caravaggio vstoupil do dílny průměrného milánského malíře, Simona Peterzana, kde zůstal celé čtyři roky. Již během studia však pociťoval značné odlišnosti a naprosto jiný pohled na umění než jeho mistr. Peterzanovu malbu a nejen jeho považoval za omezenou, vyumělkovanou a akademickou. Sám Caravaggio usiloval o nové realistické obrazné vyjádření, přičemž kladl důraz na dramatičnost okamžiku. Chtěl se oprostit od manýristických vzorů a vrátil se k důslednému studiu skutečnosti, kdy hlásal, že jeho jediným mistrem je příroda. Za své modely si zásadně vybíral prosté lidi z ulic, dokonce i pro ty nejsvětější scény jako je:,,Smrt Panny Marie‘‘ si vybral jako model pro Marii známou prostitutku. Říká se proto, že Caravaggio maloval svaté se špinavýma nohama.

Po dokončení studia začal pracovat samostatně, ve svém umění vykazoval tradiční lombardské znalosti a jeho zvláštní specifický styl. Silný zájem o přírodu a vztah mezi předměty a světlem mu již zůstalo navždy. Poprvé tak prokázal svou schopnost práce s konstrukcí světla v šerosvitu. Právě tento šerosvit, neboli tenebrismus (prudké střídání světla a stínu) je neodmyslitelně spjat s Caravaggiovou tvorbou. Nicméně jeho realismus byl mnohými považován za vulgární a nepřijatelný, a tak mnoho jeho zákazníků jeho obrazy odmítalo a Caravaggia zatracovalo.

Když v roce 1592 přišel do Říma, zcela bez peněz, za to s velkým přesvědčením, první jeho kroky Věčným městem směřovaly k různým obchodníkům s obrazy, kde by ze začátku pro ně za jídlo a nocleh maloval. Právě zde si jeho obrazů, které byly řemeslně neobyčejně zvládnuty, všiml římský kardinál Del Monte. Tento kardinál a mecenáš umění se stal Caravaggiovým ochráncem. Vzal si malíře do svého paláce, kde Caravaggio měl vše, co potřeboval. V těchto podmínkách se Merisimu dařilo, netrvalo tedy dlouho a Římem se začaly šířit chvály a poptávky na tohoto malíře z Caravaggia.
Caravaggiova první velká oficiální zakázka byla výzdoba kaple San Luigi dei Francesi a dále kaple Santa Maria del Popolo. Jeho život byl v té době plný tvořivosti a nových myšlenek v umění. Caravaggiova zvětšující se sláva a věhlas, nebyly jen tím jediným, co se takto rychle rozrůstalo. Caravaggio se totiž stával také čím dál tím více známějším pouličním výtržníkem a členem hned několika tlup. V té době byly sice potyčky, které končily často i smrtí jednoho z účastníků, poměrně běžné, tudíž Carravagio nebyl v tomto ohledu nijak ojedinělý. Ale jeho tvrdohlavá a divoká povaha ho vedla k stále častějším a vážnějším kriminálním střetům. Caravaggio byl nesmiřitelným extremistou, vášnivě a za každou cenu se chtěl ve všem odlišovat. K soubojům vyzýval rád každého, kdo se na něj třeba jen křivě podíval. Jenže jeho naprosté postrádání sebeovládání, které v kombinaci jeho touhy zničit všechny, kteří mu v něčem odporovali, mělo za výsledek to, že se Caravaggio stal nakonec i vrahem.

,,V listopadu roku 1600 byl Caravaggio žalován pro útok klackem na jistého Girolama Stamu. O tři měsíce později zas vážně zranil mečem drába v zámku San Angelo. V roce 1603 na něj byla podána žaloba za urážku na cti, kvůli které dokonce strávil nějaký čas ve vězení. Na jaře roku 1604 byl žalován hostinským, neboť mu vmetl talíř artyčoků do tváře a poté vyhrožoval mečem. Celý spor začal kvůli tomu, že hostinský artyčoky usmažil na oleji místo na másle. Na podzim téhož roku byl Caravaggio zatčen dvakrát dráby, neboť je bezdůvodně vyzval, aby šli do pr**le. Na jaře 1605 mu byla zabavena dýka a meč, ani ne po měsíci pro změnu urazil jistou dámu Lauru a její dceru snůškou vulgarismů, čtyři dny poté byl žalován za zpohlavkování notáře Pasqualoneho a 1. listopadu byl přistižen při házení kamenů do oken své bývalé domácí.‘‘

Jeho nekonečné potyčky se však vyhrotily, když společně se sedmi přáteli probodl a smrtelně ranil Ranuccia Tommasoniho, svého modela a údajného milence. (Některé údaje uvádí, že i při neexistenci přesvědčivého důkazu o Caravaggiově sexualitě, lze ze silně erotizujícího zobrazování mužů v jeho díle, a též z hanlivých obvinění od vrstevníků, usuzovat přinejmenším na jeho bisexualitu, ne-li přímo homosexualitu.)
Po vražedném střetu s Ranucciem, byl Caravaggio odsouzen k trestu smrti. Jeho přátelé ho však propašovali rychle ven z města. Michelangelo Merisi nejprve utekl do Janova a později do Neapole, odkud se v roce 1607 rozhodl, i přes bezpečí a dostatek zakázek, odejít na Maltu. Nebyl by to, ale Caravaggio, aby za tím něco nebylo. Jak již víme, jeho trestní rejstřík byl už dosti rozmanitý a dlouhý. Právě vidina z případného zalíbení u maltézských rytířů bylo to, co Caravaggia hnalo právě tam. Pokud by se stal jedním z nich, odpuštění od Říma by bylo snazší.

Pro svou houževnatost a talent získal opravdu u rytířů obdiv. A to především dokonce u jejich hlavního mistra, rytíře Alofa de Wignacourta. Tak byl Caravaggio 14. července 1608 prohlášen Maltézským rytířem. Pobyt na Maltě by pro Merisiho mohl být rájem, kdyby však nebylo jeho neústupné povahy dobrodruha. Pouhé tři měsíce po přijetí titulu se dostal do hádky s nadřízeným. Za to byl vězněn. Z vězení se mu přesto podařilo uprchnout. Poté byl prohlášen za ‚,zkaženého a prohnilého‘‘ a z řádu rytířů vyloučen. Na jeho hlavu byla vypsána odměna.

V Neapoli ho dohnali nejspíše muži z Malty, kde ho těžce napadli a pobodali mu obličej. Odešli s tím, že Caravaggio je mrtev. On to však přežil, ale hluboké jizvy na tváři mu už zůstaly. V předtuše blízké smrti žádal papeže o udělení milosti a tím i vstupu do Říma. Na papeže naléhali i někteří Caravaggiovi mocní přátelé. Omilostnění se mu nakonec, i přes to vše, doopravdy dostalo. Však zpráva o tom, se ke Caravaggiovi dostavila, až když bylo příliš pozdě. Přemožen horečkou a celkovým vyčerpáním zemřel 18. července 1610 na toskánském pobřeží v Porto Ercole, kde se snažil dostihnout loď, na které převážel svá plátna. Bylo mu sedmatřicet let.

Pro malé srovnání, jsou do obrazné části článku přidány tři ukázky z děl Caravaggiových současníků a jedna od jeho prvního mistra S. Peterzana: