Cesta Jonáše Koukla na Nový Zéland, do Indie a zase zpět, část I

v Cestovaní 28. Květen 2011

Na pokračování pro Vás připravíme pár textových a fotografických záznamů z cest Úvaláka Jonáše Koukla.
Cesta probíhala od listopadu roku 2010 až doposud.

Jonáš, pokud není na cestách, se jako vystudovaný učitel hudební výchovy věnuje individuální výuce základů hry na kytaru, klavír klávesy, perkusní nástroje. Dále vede výuku bubnování na africké bubny djembe, dětské i dospělé bubnovací kruhy. Zároveň studuje muzikoterapii.
Více o jeho práci a zálibách: www.rytmus-srdce.com.

Z Jonášova zápisníku
(„redakčně kráceno“):

10. listopadu 2010
Už půl roku dopředu víme, že poletíme na Nový Zéland. Martinka už v květnu oznámila v práci, že od záři nebude učit, já v té době úspěšně odstátnicoval, takže parádní podmínky k tomu, aby člověk naplnil své dávné touhy vyrazit na delší dobu do světa poznat jiné kraje, jiné mravy, jiné iluze, konečně se naučit jazyk, možná něco vydělat…

Tak je to tu. Od září do konce října jsem si dal pracovní maraton. Takřka každé ráno jsem naložil do auta několik desítek bubnů a jiných nástrojů a vyrazil s tim do nějaké školy či školky ukázat to všechno dětem a zablbnout si s nimi. Po večerech jsme dělali hudebně-improvizační kruhy s dospělími a o víkendech jsme zase s lidmi vyráběli šamanské bubny. Bylo toho sakra moc. Poprvé v životě jsem nebyl spoután vzděláváním a mohl jsem se konečně plně tvořivě rozvinout. Rozvinul jsem to ale tak, že mi nezbyl čas na sebe, tudíž ani na nikoho jiného. Trochu mě to fyzicky i psychicky semlelo a tak jsem poučen a příště budu „tvořit s mírou“. Bylo to ale krásné, což je možno posoudit podle fotek zde.

K tomu se ještě přidaly povinnosti na různých úřadech, kde jsem byl ochuzen o čas kvůli přerušení živnosti a napravování dřívějších chyb v matrixu. Můj individuální přístup k předchozím daňovým přiznáním jsem chtěl skutečně zlegalizovat, ale prý na to, co jsem napáchal ve fakturách ani neexistují formuláře a proto mi nikdo neporadí… Také mi nechtěli odhlásit to, k čemu ani nejsem přihlášen, ač musím být… atd..
Z toho vyplynulo to, že jsem si věci na roční cestu začal balit až pár hodin před odletem. Ve fyzickém vyčerpání mne popadla i mozková otupělost a tak jsem jen posbíral pár věcí, narval to do batohu a už jsme se s Martinkou hrnuli vlakem z Úval do Prahy. Tam jsme na Václaváku zapálili bílou šalvěj a okouřili se posvátným dýmem a spolu s ním do ovzduší vyslali své prosby o ochranu na cestách, prosby o návrat ve zdraví, poděkování našim předkům a všem pomocníkům. Byl moc silný pocit stát vedle sv. Václava a zpívat „…země Česká, domov můj…“ Ještě teď mě z toho mrazí v zádech.
No a pak jsme prostě odletěli a nazdar…

13. listopadu 2010 v 1:49
V brzkých ranních hodinách jsme se vylodili v Londýně.

Ač unaveni, rozhodli jsme se pro prohlídku města.
Začali jsme v nedalekém Westminsterském kostele, který nás velmi oslovil svou staro-novou architekturou. Spousta hořících svící, vzduch prostoupený vůní doutnajícího kadidla, plno lidí v tichosti a v modlitbě… Příjemně naladěni jsme pak vyrazili k Big Benu a v ulicích postupně pozorovali to všechno, co důvěrně známe z učebnic Angličtiny: doubledeckery, taxíky, telefonní budky, kostely, věže, náměstí, obří vyhlídková slow-centrifuga…

Udělali jsme velký okruh kolem města a po pravdě řečeno jsme byli trochu v šoku. Tohle že je to prastaré krásné a všemi opěvované město? Kromě těch pár historických budov je tam všudypřítomný smrad motorů a tabáku, všude auta a ruch, většina domů mi připomíná betonové socialistické pomníky z naší vlasti. Vlastně bych předpokládal přibližně u každého třetího domu, že se jedná o staré a zaprášené krematorium. Naštěstí jsme pak nalezli krásný St. James Park plný klidu, lehátek, dětí, rybníčků, vodního ptactva a veverek, čímž jsme si názor poupravili. Rozhodně ale nebudeme v budoucnu patřit k těm, kteří z Prahy létají na víkend do Londýna užít si velkoměsta.

Nechť příroda prostupuje všechna civilizovaná prostranství tak, jako je tomu na Zélandu.

13. listopadu 2010 v 2:28
Přespali jsme v jakémsi „hotýlku“ nedaleko Heathrow, kde bylo strašlivé vedro, smrad a hluk ze silnice i nebe (přistávající dvoupatrová letadla v kadenci dvě minuty).

Ráno jsme se ještě před odletovou halou znovu okouřili bílou šalvějí a poprosili o ochranu na nejdelší cestě našich životů, poděkovali jsme duchům Anglického království a šli utratit zbylé libry za potravu.

Před odletem se nám na displayi objevily podivné nápisy a letadlem se rozezněla modlitba k Alláhovi za zdar naší cesty. Tekly mi slzy. Letušky vypadali jako Šeherezády a celou cestu se na nás usmívaly. Let byl šíleně dlouhý…
Viděli jsme rumunská údolí, rozbouřené Černé moře, zasněžené vrcholky tureckých hor, Perský záliv… Při mezipřistání v Dubaji jsme pozorovali letiště plné luxusních designovaných pozlacených patvarů, monstrózních prostorů a symbolů blahobytu a luxusu.

Pak už zase let, viděli jsme indická města, vietnamské pralesy, krásné, Indický oceán.

Ve městě Bandar Seri Begawan na Borneu jsme přestoupili a v novém letadle se každý na své malé televizce dokoukal na všechno, co nestihl při předchozím letu. Indonésie, Austrálie… Dosedli jsme v Aucklandu, kde právě bylo ráno a ostrov se budil do raního slunce. Tak nás tady máte!

13. listopadu 2010 v 2:39
Auckland, Nový Zéland
Po příletu jsme museli vyhodit veškeré jídlo a veškeré přírodniny. Za pasovou kontrolou jsme odevzdali své vyplněné formuláře k biokontrole, kde jsme čestně prohlašovali, že jsme rozhodně nebyli poslední měsíc v kontaktu se zvířaty, že jsme už měsíc nebyli v lese… Na Zéland se totiž nesmí takřka nic přírodního přivézt, abychom jim tam nezavlekli nemoc šílených prasat a jiné chřipky.

Před letištěm pár stromů a keříků, žádný z nich jsme v životě neviděli. Zaryli jsme prsty do hlíny a vítali se s duchem Nového Zélandu. Krásné.

Nakoupili jsme si v samoobsluze a následně se za ní natáhli do spacáků. Vzbudily nás podivné strakaté slepičky, které vydávali ještě podivnější zvuky. To jsme ještě byli překvapeni, neb jsme netušili jaké roztodivné tvary a zvuky se ve zdejší přírodě vyskytují.
Jeli jsme za lidmi ze SERVASu.

Co je SERVAS? Je to mezinárodní projekt fungující již mnoho desetiletí a zastřešující mnoho cestovatelů a mnoho hostitelů. Účelem je přátelství lidí z různých koutů světa a tím pádem posilování celosvětového míru.
Jako bychom byli na návštěvě, společně jíme, můžeme s něčím pomoci, ale hlavně se sobě navzájem věnujeme tak, že návštěvník hostiteli přiveze nějaký malý dárek ze své vlasti a společně se povídá co jak kde je..

Naši první SERVASoví přítelé nás vřele uvítali a nakrmili, načež jsme se místo rozhovoru odebrali do postele, kde jsme se dlouze probírali z dlouhého letu a ze všech těch časoprostorových změn. Je to moc milé.
V Aucklandu jsme tedy byli tři noci, zařídili si účet, telefon, internet… Poslední noc jsme si zaplatili v „Backpackeru“ a večer jsme pozorovali zapadající slunce a rozsvícející se Auckland z nádherné sopky uprostřed města. V Čechách sněží, tady kvetou palmy.

15. listopadu 2010 v 3:05
Z města jsme prchli autobusem a nechali se vyhodit v přímořském městečku Waitakaruru. Bohužel jsme zjistili, že to není městečko, ale jen hospoda u cesty a asi čtyři farmy. Také jsme zjistili, že očekávaný les není les, ale nízké křoví, které člověka před šíleným vedrem neschová. No, tak začneme stopovat…

Slečna nám zastavila asi po pěti minutách a když pochopila, že chceme k moři, zajela si s námi pěkných pár kilometrů, aby nám pomohla najít čistší zátoku.
Přivítání s mořským živlem bylo krásné.

Lidé na Zélandu jsou skutečně přátelští. Zatím nám všichni vycházejí vstříc, nabízejí pomoc, jsou srdeční, otevření. Žijí zde snad všechny národnosti světa na jedné hromadě a mají mezi sebou výborné vztahy.

Fotografie a text: Jonáš Koukl